Skromná a přitom neuvěřitelně cílevědomá; také prý chodící pohroma, ale její kresby jsou plné něhy a zároveň skryté, bouřlivé síly. Řeč je o Katastrofé (alias Markétě M.) malířce, tatérce a modelce. Tahle neuvěřitelně rozdvojená, činorodá bytost uhranula stovkám fanoušků na svém facebookovém profilu. Okouzlující jsou její díla i ona sama – a člověk si nemůže pomoct, prostě touží se k tomu všemu přiblížit aspoň na dosah ruky a něco z ní uzmout a kochat se pohledem. Ani mě nebylo pomoci; kromě tetování jsem s Katastrofé chtěla udělat i rozhovor. A překvapivě, ona mě nechala si ten pomyslný kousek z ní sebrat.
Hned na začátek mě pálí jedna otázka – proč zrovna pseudonym Katastrofé? Prozradíš mi to?
Protože jsem chodící pohroma! Původně jsem měla pseudonym MarMari, jsou to první tři písmena z mého jména a příjmení. Lidé ale nebyli schopní ten pseudonym pořádně vyslovit. Nikdo vlastně nevěděl, jak se jmenuji, jak mě mají oslovovat a kolovaly kolem toho různé zmatky. Tak jsem se naštvala. A bylo to právě v době, kdy mi Riwaa (Nerona, pozn. red.) kladla na srdce, že o poezii, kterou píšu, bych se měla více dělit se světem, že stojí za to, a chtěla, abych četla na jejích akcích. Hrozně jsem se toho bála, protože kreslit obrazy a zaklíčit do nich tajné informace není tak odhalující, jako číst vlastí poezii, která je hodně niterní. A v té době mi problesklo hlavou, že místo toho, abych se schovávala a byla pro lidi takovou, jakou mě chtěj mít, budu prostě taková, jaká jsem. Bez kompromisu, nebudu se s vámi mazat. Přemýšlela jsem, jak bych si měla tedy říkat, abych eliminovala to, že si mě lidi nepamatují, protože pro ně MarMari nic neznamená. V té době jsem měla dost složité období, prožívala jsem v osobním životě vyhrocené situace, jako na horské dráze. Tak mě trklo, že bych se měla pojmenovat tak, jak se vlastně celý život cítím. Což je Katastrofa. Je to spíše o změnách, o impulzivitě, o veškeré té energii, která sice dokáže demolovat a ničit, ale většinou po velký katastrofě vznikne znovuzrození. Je tam něžná zpětná vazba, kterou ale uvidí jen ten, kdo se s tím v životě setkal, nebo se v tom hledat chce. Ale někoho to ani nenapadne – jen si pomyslí ‚Jo, ona je Katastrofa, protože chce být cool‘. Ať si to myslí. Já a moje umění je pro lidi, kteří chtějí vnímat.
Řekni mi o svých začátcích – jak dlouho už tvoříš?
Kreslit jsem začala už jako malá. Byla jsem doslova posedlá zaznamenáváním všech možných postav, princezen, pořád jsem něco někomu kreslila, bavilo mě obdarovávat kresbami. A mimochodem si vzpomínám, že jsem už v té době kreslila i dost sprostý obrázky – naprosto mě fascinovaly prsa a řasy – a to mi zůstalo (smích). A veverky, asi mi přišly roztomilý. Ono totiž veverka a bobr si jsou dost podobný! (smích) To je narážka na to, co poslední dobou kreslím. Ale zpátky k důstojnému rozhovoru. Na základce jsme se svou dlouholetou kamarádkou začaly sdílet světy, vymýšlet vlastní příběhy. Měly jsme vlastní postavy, tvořily jsme jejich alternativní životy. Zprvu jsme to ani nezaznamenávaly. A já jsem měla touhu to ilustrovat. Bavilo mě postavám dávat podobu, vymýšlet jim šaty, účesy, situace, první polibky a tragédie. Co jsem v sobě cítila a měla v hlavě, to jsem potřebovala zaznamenat na papír. A vydrželo nám to společně asi do třiadvaceti let. Do té doby jsme vymyslely trilogii, přičemž jeden díl měl zhruba pět set stran. Naučila jsem se tak kreslit často a hodně. Ve chvíli, kdy byl už konec příběhu a každá jsme šla jinou cestou, na jiné školy a za jinými osudy, jsem ale už neměla sílu, chyběla mi motivace. Příběh odešel, neměla jsem co kreslit, ani touhu to dělat. Nastalo asi pět úplně hluchých let. Sice jsem se přihlásila na střední uměleckou školu (Michael), ale tam jsem se spíš chtěla zabývat knihami, grafickým designem tiskovin. Pak přišlo období, kdy jsem nic nedělala, nevěděla jsem, co se mnou bude. Hledala jsem vysokou školu, tloukla jsem se ode zdi ke zdi, až jsem se rozhodla být užitečná a začala studovat sociální pedagogiku. Někdy na konci toho studia jsem potkala svého nynějšího muže, který mě zbavil strachu z existence, že se mi to všechno vrátilo. Už nepotřebuji žádný prostředek k tomu, abych kreslila, protože mám spoustu elánu a vlastních nápadů. A vlastně všechno, co jsem do sebe zavírala a ono to usínalo, začalo prýštit ven. Jen díky tomu, že mě drží nad hladinou. Je jako moje navigace – mám tendence motat se v temných uličkách své psýché a on mě navádí za světlem.
Přidala sis psaní k té výtvarné stránce proto, že jsi potřebovala vyjádřit ještě něco víc, příběh, který kresbou jednodušeji sdělit nelze?
U mě to je vždycky tak, že když jsem šťastná, kreslím. Když jsem nešťastná, píšu. Nic mezi tím neexistuje. V depresi mě slova, obraty, atmosféry, popisy napadají úplně samy. Ono je to trochu prokletí, protože ve chvíli, kdy bych se chtěla vypnout, usnout a všechno zapomenout, mám najednou tolik myšlenek, jedna překřikuje druhou, až se to nedá unést. A mě tím pádem nezbývá nic jiného, než to vypsat. Jinak bych explodovala. Katastrofé (smích)! Ale když jsem šťastná, tak mi pocit štěstí vlévá sílu do rukou a vzorce, co mi kolují hlavou, jsem díky tomu schopná zpracovat. A k tomu už žádná slova nepotřebuji. Pracuji se symboly a sdělení mezi řádky. Takže to mám takhle krásně oddělený. Ve svým životě mám takhle všechno oddělený. Černá a bílá, drsná a něžná. Dokonale ambivalentní. Spousta lidí mi říká, že si protiřečím. Když mě ale poznají, zjistí, že ty šílené konflikty, které z prvního pohledu nejdou dohromady, jsou ale nádherně harmonické.
Máš dokonalou kresbu a už i mezi tatéry si děláš jméno. Myslíš, že ti k tomu pomohlo právě to, že jsi chodila na uměleckou školu?
Hodně záleželo na mých rozhodnutích. Všichni, co se mnou seděli ve třídě, měli stejné hodiny, stejná zadání a ve výsledku se vydali úplně jinou cestou. Vždycky je to o tom, co chceš, co cítíš a čeho jsi schopná dosáhnout. Nejvíce mi pomohla rada Mgr. Veita, že musíte dřít každý den, protože ve chvíli, kdy to neděláte, um uvadá. Některá pravidla jsem ale okázale ignorovala, protože mi přišla nesmyslná, ale jinak teorii kreslení a malby považuji za důležitou. Většina středoškoláků poslouchá jen na půl ucha a vůbec jim nedochází, že kdyby uplatnili to, co jim sděluje autorita, ať už je samozvaná, nebo přirozená, hrozně jim to usnadní život. Ale protože jsem byla vždycky vnímavá, dokázala jsem poslouchat. A pomohlo mi to.
Kdo je pro tebe největším uměleckým vzorem?
Můžu sáhnout i do historie? Dobře. Tak je to Mucha. To je tak strašně evidentní, že to snad nikdo nemůže nevidět – slýchávám to často, že jsem taková neo-Mucha. Byla jsem na mnoha jeho výstavách a fascinoval mě při prvním našem setkání. Samozřejmě, že byl úžasný kreslíř a perfekcionista. A není to jen o zdobnosti a lyrice. Je to o přirozenosti. Přírodních, secesních motivech. Lidé to často ignorují – ale zahleď se na květiny, šišky, ptáky, kostry, kameny, cokoliv co vytvořila příroda, je to neuvěřitelně chaoticky perfektní. V celé té široké paletě zdánlivého nepořádku je naprostý řád. Někdo může o Muchových dílech říct, že jsou přeslazená, překudrlinkovaná, ale každá čára má svůj smysl. Kdyby tam nebyla, tak už tam chybí. A kromě Muchy, nesmím ještě pominout Janu Komárkovou, která ilustrovala Zaklínače. Díky ní se ve mně v patnácti letec začala tvořit touha stát se ilustrátorkou. Tehdy mi to přišlo nereálné, jako další nikdy neuskutečněná fantazie, ve kterých jsem se tou dobou topila.
Kromě těch krásných věcí, přírodních motivů jsem v tvém portfoliu zahlédla dost odvážné kresby – jemnou erotiku, až dokonce spanking. Hraje v tvých kresbách erotika velkou roli?
Zbožňuju erotiku. Erotika je něco, co mě pohání, baví. I porno je pro mě důležité, protože jsem vizuálně založená a sytím se očima. Proto mám až obsedantní potřebu znázorňovat vše, co mi přijde krásné. A to, že do mých ‚krásných‘ sbírek patří i tvrdé porno a mrtvá zvířata se podle mě odvíjí hlavně od schopnosti prohlížet si všechno nezaujatě s nadhledem a bez předsudků.
Řekla bys o sobě, že jsi feministka? Ne každá žena se i dnes touží s moderním feminismem ztotožňovat kvůli tomu, jaké o něm kolují ve společnosti představy a předsudky.
Nikdy jsem neměla potřebu hlásit se k jakékoliv skupině. Mám sice vyhraněné názory, ale neurčují, kdo jsem, protože se snažím dívat na svět panteisticky. Ženský element zastupuje 99,9% mých obrazů, ne však proto, že jsem feministka. Je to spíš jako bych svou posedlost krásou zastavila v první kapitole svého příběhu a dokola zaznamenávala jedno téma, kterého se nemohu nabažit. A až se jím nabažím, postoupím k další kapitole, do které budou spadat muži, architektura… Jsem na začátku svého umění a žena a její symboly jsou naprostý základ. Navíc jsem fascinovaná mužským falem, což nenápadně odkazuje na mé předsevzetí, že jednoho dne půjdu – s jeho dovolením, za něž děkuji – ve Slakinglizardových šlépějích a na jeho 69 vagín udělám adaptaci 69 penisů.
Jak a čím vlastně tvoříš – kreslíš a maluješ všechno ručně, nebo používáš někdy i tablet a photoshop?
Bývaly doby, kdy jsem s photoshopem trávila veškerý svůj čas a ano, zkoušela jsem si různé techniky, jako malbu i kresbu. Jenže ta výhoda, že můžeš veškeré chyby vrátit, měnit formát dle libosti a prakticky dělat nekonečné množství změn, mě brzy přestala naplňovat. Všechny mé obrazy jsou dělané ručně. Každá linka má svojí důležitou roli, protože každou sekundu hrozí, že udělám fatální chybu, po obraze se mi proběhne kočka nebo si dílo poleju čajem – všechno už se stalo nesčetněkrát. Tím pádem má pro mě taková práce mnohem větší váhu, nic není vratné, a pokud udělám chybu, musím buď vymyslet, jak to chytře vyřešit nebo začít úplně znova. To vyžaduje mnohem víc soustředění, zodpovědnosti, trpělivosti a lásky, než práce v photoshopu, kterou se navíc dokáže naučit i cvičená opice, protože je to jenom souhrn úkonů a zkratek.
Delicate decadence I. (fotografie od Luny Torr; modelky Katastrofé a Linde Von Schwärze)
Poslední dobou ses začala ochomýtat kolem modelingu…
Mám pocit, že se tak kolem všeho ochomýtám. Až na to kreslení vlastně nic nedělám pořádně (smích). Ale kolem toho se váže hrozně krásný příběh. Už několik let jsem sledovala Riwu Neronu, designérku, korzetiérku, úžasnou osobnost, která hýbe českou scénou a přidává do ní kapku něčeho nevídaného. Dělá vintage prádlo, korzety tak krásně a kvalitně, že se o tom mluví čím dál tím víc a lidi to chtějí. Což je věc, kterou na umělcích miluji – vezmou kousek sebe, který je zdánlivě naprosto nepřijatelný pro společnost, ale vrostou do ní, až to společnost přijme jako normu a chce to. To je podle mě osvěta skrze umělce. A toho chci také částečně dosáhnout, když znázorňuji různý tabuizovaný témata. Ale teď k příběhu kolem Riwy Nerony. Sledovala jsem její scénu, to jaké si hledá modelky na přehlídky – skrze jejich proporce i charaktery dělá svoje modely. A protože jsem viděla, že to nejsou typické vyhublé krásky z časopisů, bavilo mě, jak vnímá vizuálno. Zjistila jsem, že velice podobně jako já, akorát ho ztvárňuje jiným způsobem. Jednoho dne měla přijít její přehlídka La Femme – chtěla jsem ji poznat i jako člověka a stát se její múzou, která bude tančit, dělat burlesku, předvádět se. Protože tanec a projevování se skrze tělo je také pro mě velice důležitý, akorát už nemám čas se tomu věnovat. Takže jsem se samozřejmě velice vyfitnila, oblékla jsem si to nejlepší, co jsem doma měla a nakráčela jsem tam stylem „Tak jsem tady!“. A samozřejmě si mě nikdo nevšiml. Bylo tam milion lidí. A později jsem zjistila, že modelky a obzvlášť Riwaa vážně, ale vážně nemají čas se někomu dalšímu věnovat. Takže se nic nestalo a já i tak plná dojmů jsem z přehlídky pak odešla. Druhý den jsem šla s mužem do kina na Floře. Nikdy se v tomhle místě nevyskytuju, obchodním centrům se vyhýbám obloukem. Bylo to ze dne na den, měla jsem na sobě ty samé šaty, účes. Seděla jsem tam u KFC, nebo něčeho takového, a přistoupila ke mně Riwaa Nerona. Měla jsem oči jako tenisáky a ona s třesoucí se rukou mi podala vizitku a poprosila mě, abych byla její múza. Seděla jsem jako opařená, vůbec jsem nechápala, co se děje a ona vypadala, že je z toho sama také roztřesená, že se mě bála oslovit. Když jsme se rozešly, tak jsem jí později napsala, protože jsem se potřebovala ujistit, jestli se mi to nezdálo (smích). Začaly jsme se scházet a postupně i spolupracovat. Tímhle neskutečným zázrakem – ó děkuji ti, vesmíre – se to stalo.
Zpátky k tvé tvorbě. Prý připravuješ básnickou sbírku – a navíc jsi mluvila i o románu…
Moje básnická sbírka… je to vlastně volnoveršová poezie – já totiž nepoznám rým (smích). Jsou tam i prozaické texty. Sbírku mám hotovou, vyhrabala jsem všechny texty, které jsem kdy napsala, a přišly mi pořád dobré. Zkompletovala jsem je a zjistila, že je to překvapivě velice depresivní (smích). A protkla jsem je ilustracemi – myšlenka je udělat ilustrovanou sbírku; když už si ji člověk vezme do ruky, a začne si číst, aby měl zároveň vizuální požitek. Nyní hledám vydavatele, ale možná budu řešit cestu samonákladem, nebo se pokusím vybrat nějakou sbírku na Starteru, nebo HitHitu. Uvidíme, jestli to lidi osloví.
A můj román… Já už jsem napsala trilogii se spoluautorkou a to ztroskotalo, protože jsem velice náročný levohemisférní slovní fetišista, mám pro slova cit. Šťourám se každou větou, dokud nemá správnou melodii a nepůsobí, jak má. To samozřejmě každého spoluhráče začne štvát. Možná to také bylo o netoleranci, prostě nám to přestalo fungovat. Já vyžadovala tvrdou práci a ona už do toho měla jiné koníčky, takže to se úplně rozpadlo, tisíc pět set stran v prd… Příběh to byl hezký, pěkně se mi na něj vzpomíná, ale je to minulost, na které jsem se celkem dobře vypsala. Pak jsem byla jinou kamarádkou přinucena, abych začala chodit do literárního workshopu Mistři písmen, učni slov. To byla hodně dobrá zkušenost, strašně mě to nakoplo a zvedlo mi to sebevědomí, protože asi kvůli mé přehnané sebekritice jsem nebyla zvyklá dělit se o svou tvorbu, proto mě překvapily pozitivní reakce ze strany ostatních a přimělo mě to psát víc. Jedna povídka napsaná v rámci úkolu na workshop (Inferno) se čtenářům i mě samotné natolik líbila, že jsem se rozhodla rozpracovat ji v postapokalyptický román. Mám za sebou teď cca sto stran, příběh je už vymyšlený, nicméně jde mi to děsně pomalu, protože jak se to tak stává, hrdinové se rozhodnou provést nečekaný zvrat, který se nehodí do příběhu a když se to stane čtyřikrát na několika stranách za sebou, tak je to pak peklo. Nehledě na to, že každý den od rána až do noci kreslím a už ani nemám náladu a sílu si k tomu sednout. Nicméně to chci dopsat.
Takže jen abychom si to shrnuly – každý den kreslíš, maluješ, do toho děláš modelku pro Riwu Neronu, píšeš a ještě tetuješ ve studiu Magic tattoo, nemáš toho zrovna málo. Co bys řekla, že byl dosud tvůj největší úspěch?
Asi to, že jsem se dostala k Riwě. Ona mi otevřela spoustu dveří, hlavně jsem se přestala bát ukazovat svoji duši. Začalo to už mým mužem, který mě přinutil, abych svoje věci nestrkala do šuplíku, ale začala je dávat ven. Díky tomu vznikla Katastrofé. Když jsem viděla všechny svoje vrstevníky, kteří vystavují svoje ‚umění‘a chlubí se něčím, co často bývá naprostá hrůza, řekla jsem si, že bych se také mohla začít zveřejňovat. Ale pro mě je nepřirozené se někam cpát. Vždycky jsem měla problém se někomu ozvat, někoho požádat, aby mi s něčím nepomohl, ukazovat se lidem, u kterých nevím, jestli o to vůbec stojí. Takže asi pro mě dalším největším úspěchem je to, že jsem vyvedla svůj koníček, Katastrofé, na veřejnost. A lidi o mě mluví aniž by mě znali, poznávají moji práci. A to je geniální. Je to jen píle a dril a to mi pomohlo rozkvést. Také na co jsem opravdu pyšná je moje rozhodnutí skončit s vysokou a začít se věnovat umění. Znamená pro mě víc, než zářivý titul. Poprvé ve svém životě jsem se rozhodla pro takto v podstatě riskantní čin. Riskantní čin pro mě byl i to, že jsem nastoupila do práce svých snů – tedy do práce snů každého českého grafika – firmy McCann. To je obrovská reklamní agentura, je to něco jako vyhrát Ferrari, když se tam člověk dostane na post grafika. Je to úžasná příležitost, když se tam člověk dostane a může pracovat na značkách jako je L´oréal, nebo Vodafone a mnoho dalších. Jsem pyšná že, jsem po půl roce s prací v téhle firmě skončila, udělala si živnost a začala pracovat sama na sebe. Čas, který jsme věnovala reklamě, byl pro mě tak nenahraditelný, že jsem se jen trápila. Rozhodla jsem se, že svůj čas budu věnovat čemu budu chtít a jak budu chtít. Aby to bylo smysluplné. Ve výsledku to teď vypadá, že dost často nemám na jídlo a na nájem, je to fakt dřina – a musím se hrozně snažit, abych denně dělala opravdu dvanáct hodin, měla na základní poplatky. Ale rozhodla jsem se pro to, udělala jsem pro to velice riskantní čin a stojím si za tím. A jsem na to hrdá a přesvědčená, že se to vyplatí. Když vydržím, tak to třeba jednou nebudu ani řešit.
Aktuálně se na prvního dubna blíží tvoje výstava Obscure.
Ta vernisáž bude v burlesque baru Cardinal na Žižkově – tam je nádherný prostor k tomu přesně určený. Budu tam vystavovat s Lunou Torr, což je pro mě nejúžasnější fotografka na světě, protože dokáže zachytit atmosféru a hlavně, ona mě vidí stejnýma očima jak se vidím já sama. A to je perfektní. Luna dostala nabídku, že může vystavovat v Cardinal´s, ale nechtěla vystavovat sama. Zeptala se mě, jestli bych do toho nešla s ní a tak jsme duo, které se navzájem doplňuje. Myšlenka Obscure je nám oběma šita na duši. Naprosto vyhovuje tomu, co zbožňujeme a uctíváme. Dokonce se na některých fotkách Luny ukážu i já. Na Obscure by měla vystoupit Stephanie van der Strumpf, velice dobrá burleskní tanečnice a další program je zatím tajemství ve hvězdách.
Sledujte Katastrofé na jejím Facebooku / Instagramu /webu. A její poezii najdete v Divokém víně.
